Kopretinova nalada

Tyhle dny jsou strasne zvlastni. Plne prace a uceni. Fyzicky vycerpavajici. I kdyz jsem na dnesek spala tri hodiny, tak se mi cely den vydaril... A pomalu mi dochazi proc. Posledni ctyri mesice byly nesmirne nestastne pro nekolik mych pratel tady na severu. Hlavne jednoho. Stravila jsem s nim hodne casu a nikdy v zivote jsem nevidela smutnejsi oci, nekoho koho by deprese provrtala skrz na skrz. Nekoho, kdo by v sobe mel takove prazdno, ze jedinym duvodem zustat na svete pro nej bylo to, aby neublizil lidem kolem sebe a nezkazil tak jejich zivoty. Vcera vecer tu tentyz kamarad byl taky a naznacil, ze se jeho postoj zvolna meni. A zacinam si toho vsimat, kdyz ho dojdu navstivit, tak vetsinou neco dela, vtipkuje vic nez predtim a hlavne nema takovy ten bolestny vyraz v ocich. Zije.
Nevim, jestli tohle dava smysl, asi ne... Ale jen si preju, aby jste vsichni nasli aspon na chvilicku takovy ten radostny stav duse,kdy vam kopretinove myslenky zahlti srdce. Prilis poeticke? Mozna. Ale tak se ted citim. Neni to euforicka radost. takova moje, ticha, vlastni. Krasna.